Mladá a v lecčems nekonvenční farářka Martina Viktorie Kopecká ve své knižní prvotině se čtenáři sdílí střípky ze svého života. Jednotlivé příspěvky jsou v knize poskládány v rytmu církevního roku - adventem počínaje a Dušičkami konče. Čtenářům se autorka snaží přiblížit radosti i strasti faráře - ženy.
Jak se mi kniha líbila?
Martinu Viktorii Kopeckou jsem zaznamenala před lety v jednom novinovém rozhovoru. Z něj jsem si ji zapamatovala jako "tu farářku s rudou rtěnkou". Moc se mi tehdy zalíbil její přístup k víře, který svým způsobem maličko rozbíjel obecně zaběhnutá přesvědčení o církvích a víře v Boha obecně. A letos, v období mé každý rok se opakující podzimní čtecí krize, kdy ráda sahám po fejetonech nebo knižně vydaným blozích, jsem se konečně dostala i k zápiskům Martiny Viktorie. A bylo to příjemně strávených pár dní. Každý večer, kdy jsem ke čtení usedala, jsem měla pocit, že se scházím s Martinou Viktorií na kávě a naslouchám jejím příhodám. Vtipným, smutným i radostným, proloženým hlubokými myšlenkami, které vedou čtenáře k důkladnému zamyšlení.
Víra stále, i v dnešní moderní době, zůstává v naší společnosti určitým tabu. A ač je česká společnost považována za silně ateistickou, většina Čechů vám poví, že v "něco" věří. Avšak věřících, hlásících se ke konkrétní církvi, časem ubývá. Čeho však přibývá, jsou mladí duchovní, kteří svým církvím dělají dobré jméno. Lákají nové věřící do kostelů a modliteben a ukazují, že víra nemusí být tabu. Že věřit v Boha může být svým způsobem úlevné, že může člověku víra pomoci ve chvílích, kdy cítí, že je na něco sám, že se nemá o koho opřít. A taky, že Bůh je milosrdný, nesoudí vás, netrestá vás tak, jak se nás představitelé některých církví snažili po staletí přesvědčit. Martina Viktorie Kopecká je přesně takovou duchovní. Dává církvi i jejím duchovním lidskou tvář.
Knihu jsem četla hodně pomalu, často jsem se zastavovala a přemýšlela. Martininy zápisky nutí čtenáře se občas pozastavit a zamyslet. Nad vlastním pojetím víry. Nad předsudky k církvím, Nad tím, že nikdy není pozdě začít znovu, a že třeba platí, že jsou cesty boží nevyzpytatelné a dostaneme se nakonec k cíli, který jsme nikdy neočekávali. Nebo nad tím kdo nebo co je vlastně Bůh.
Deník farářky je knihou, která mne příjemně pohladila po duši. Vnesla do ní zase o trochu víc klidu a víry. Je to kniha, která může může i lidem křesťanstvím nepolíbeným ukázat, jak to v kostelích chodí, co všechno se tam odehrává a i to, co se děje takzvaně "za oponou".
Jediné, co mne při čtení maličko rušilo, byla občasná roztěkanost a roztříštěnost. Ale vzhledem k tomu, že to k deníkům prostě patří, nejedná se o nic, co by mi zkazilo zážitek ze čtení.
Knihu celkově hodnotím 4,5/5